Příběh Kliťoucha II.

Prozření

Jak jsme si slíbili a všichni praví lidé vždy a všechny své sliby dodržují, zvláště když to zneužívají mlžiči, pokračování Příběhu Kliťoucha přišlo brzy… Malinko připomeneme závěr z minulého dílu.. kdy Sličinda s rozhořčením poznala, neřízena svým opatrovníkem Sychrjátrem, který nad jejím mozkem neměl žádnou moc, že jí Kliťouch lásku pouze předstíral. Poznala to snadno mimoň jiné podle toho, že všichni kolem ní jí říkali pravdu narovinu a upřímně, i to, co se bála slyšet, říkali jí to laskavě a odvážně, bez postraních úmyslů a bez ohledu na to, že by se na ně za to mohla zlobit. Kdežto Kliťouch…

Poznala, ta nebohá dívka, zalitá slzami, že naprosto ve všem předstíral, jen aby před ní vypadal hezky. Neměl vůbec tak jako ostatní odvahu a ochotu říct co si myslí, přitom ona by se neurazila. Urazí se jen ten, kdo se v tom oprávněně najde. Co taky od Krále Patologie, přerustajícího z mikro na makro, přemýlajícího pořád dokola samé nesmysly, čekat.

Znovu a znovu se ze všech indícií kolem sebe usvědčovala, že jí o všem co říkal neúpřimně mlžil a že ty šrámy na duši si vymyslel proto, aby dostal invalidní důchod. Taky poznala, že s ním ženy zacházely vždy fér a nikdy ho nepodvedly, že to si jen on v tom svém dohnívajícím torzu mozku namlouval..

Jedna místo aby s ním ztrácela čas, ač ho stále vábila, jezdila zachraňovat své rozejité kamarády, jako vzpruhu nejen jim se ráda koupala nahá, jak si Kliťouch nepřejícně stěžoval, přitom no a co, o nic nešlo. Neexistující nemoční věrnost je jen jedna z mnoha cest k Bohu v podobě věrnosti ke druhovi v rámci neřešení nesmyslů, nebyla to žádná erotika a je to zcela normální a důstojné, ..jen tím chuděrka vyjadřovala svou odpíranou osobnost, kterou jí zlí partneři chtěli bezohledně tlumit, a nejvíce právě podlý Kliťouch. Nikdy tato jeho vzpomínaná exláska Nahodějka Prkenná nelhala, o tom co se jí dělo by mohla napsat knížku a vždy mu o všem mluvila zcela upřímně a na rovinu, zatímco on to vše komolil a obracel proti ní, z čistě sobeckého zájmu bez snahy jí hopsavě pomoci, jak praví chlapi dělají… a když mají titul, o to jsou ryzejší… Tedy se pak musela před pánama koupat nahá tajně, ta nebohá víla, teď už spíše Kliťouchem zdevastovaná ztrápená bytost. Navíc obětavě, když to bez partnera to hambaté koupáníčko pro pány na v pravosti oživující cuk bimbáskem nemělo takovou šťávu, jako když u toho byl Kliťouch a tolik ho to sralo. Tak si aspoň představovala pro jeho dobro, že u toho je, to jí dávalo šťávu. I když nebyla mstivá, takto ho spravedlivě trestala, že se nechoval tak, jak čekala, tak jak správně chovat měl a jak to automaticky činí každý milující hopsající muž.

Další, od které ten hnilobný Kiťouch odpad byla úžasná věrná dáma s božskou sexualitou, která pro nebohé vystydlé a vyprahlé zkomírající charakterní pány dělala tulící terapie až chuděrka neměla čas na flákajícího se Klitoucha… Musela těšit zbídačené a zhroucené pány trápené v manželstvích a jiných partnerstvích, v kterých zůstávali ne že by se přizdisráčovitě drželi svého jistého, ale že trpěli ze soucitu ke své družce, která jim navíc zahybala. Drželi protože o ni měli starost, že kdyby od ní odešli, nemohla by žít z toho, jak jim pere, vaří a uklízí po nich.. Tak těm lordům tato Sexuška, znalá že sex je největší síla, plná lásky z ryzího soucitu a vyšší formy milování nezávislém na trápení partnera poskytovala tulící terapie tělo na tělo, a pro ty nejzuboženější i s přespáváním v salounu a to vše jen za drobný bakšiš, který zdaleka nemohl ocenit ani zlomek té nápravy toho, co kurvící se družky těch nebožáků napáchaly. To vše ve věrné, mateřské lásce, opět zcela bez erotiky, kterou by každý jiný normální partner toleroval a ještě by jí podporoval finančně, protože byla věrná a staromódní konzerva, kterým to tak džentlmeni prostě dělají. Mezitím co v objetí po nocích zachraňovala zbídačence, Klitouš se flákal v lomu a uranových dolech vyděláváním mála peněz na provoz jejího salounu, takový to byl sobec bez patřičné finanční zodpovědnosti. Tak snad brzo Sexuška někoho najde, nebo bude muset nést ty oběti pro pány v sousedním Cececku, kde jsou kvalitní služby jinak placeny a není tam tolik gaučových kuleválošů.

Když takhle nenavedená Sličinda spatřila podlost a neskutečnou křivost Klitoucha, navíc to rezonovalo s načtením spousty ryzích knih, jako Deník Pěšoturistky a podobných, skripta Akademlé přehelemle nejnovějšího vydání ani nepočítaje, nabývala jistotu, že jí zrovna tak Kliťouch lhal a předstíral ve všech svých vyjádření, které jí kdy řek a které kdy ze svého šílenství Krále Patologie zaznamenával…

Nesla to těžce, to proto, že opět naplno dala svou důvěru někomu, a on jí ten šibnutec tolik zklamal. Dala tedy na sociální síť hlášku, že si stačí sama, aby jí nevábení neexistující kamarádi stále nezvali na pivo či koncert, a pak už jen čekala, kdo z nich se ozve. Navíc jí ještě trápilo, jak jí Kliťoch z doby kdy ho zkoumala neustále dokola připomínal, že mu Sličinda svým chováním a projevy připomíná ty jeho bývalé, a že by se rád dověděl jak to je, čímž určitě zas jen mlžil, chtěl jí pouze odsuzovat… Ale i kdyby to tak bylo jak říkal, na to mohla být pouze hrdá a neústupná, nepodplatitelná, nevydíratelná… To on byl jak flašinet, stále falešněji hrající… Tedy jí nezbylo, při ukrutných bolestech nenaplněné lásky, se k němu otočit zády.

Kliťouch se jen jízlivě zasmál a ze své zvrácenosti se z toho zhroutil, mezitím co Sličindu oživovali její kamarádky. Od pánů o to už nestála, bála se, že by byli jako Kliťouch. A tak chodila na setkání se svýma hojnýma kamarádkama, kde to u vínečka vše v lásce a duchovnu probírali, a když už to kamarádky nemohli vydržet, vzdálili se, aby si vyhonili na hajzlíku péro, myslíce věrně na svou družku doma, než začnou opět tahat Sličindu z jejích zranění, podlostí a křivostí Kliťouchem způsobené.

Když po nezbytné době opět pro smrad pustili Kliťoucha na svobodu z ústavu, který postavili specielně pro něj, protože by s ním nikdo jiný nevydržel nejen pro jeho nesnesitelný vtíravý a vlezlý puch, přemýšlel co dál, koho zase podvést. A tu uviděl plakát, dávající každému nové naděje.

Z plakátu zval na fest a vše prozařoval nádherný úžasný mladík, Homík Plus, který pravidelně meditoval, byl pro rodinu, dal se na veganský biostil a o každém a na každého mluvil jen hezky, zvláště když si před tím stih dát pár čoudů. I o všech těch ženách, s kterými podváděl svou ženu mluvil jen a jen v dobrém, tak hezky… že by sousedi neměli co ošklivého říct ani si pomyslet, protože věděl, že to takto pojaté nemůže žádné milující rozumné družce na tom nic vadit. Měl hlavně kamarády a s dívkami, pokud nějaké náhodně potkal, zvláště oblokopen jimi v restauraci, se bavil s čistě duchovním nábojem, ryze meridiálním. A ono to té jeho důstojné dámě skutečně nevadilo. Proč by taky mělo? Bydlela v krásné vile s populárním interpretem, zapisujícím se ryzostí projevu do dějin, měla vše, co si jen mohla přát a kdyby se rozhodla mstít se, mohla mít kteréhokoliv milence, na kterého by jen prstíčkem ukázala. Ale ona byla věrná, komorník jí stačil. I přesto, že po své smrti už nebyl při sexu tak aktivní, což nevadilo, nebyla nijak povrchní a věděla, že sex není to hlavní, tak ho v tom hendikepovaném stavu potěšila aktivně sama, tak, jak to milující samaritánky umí. Přitom si pohvizdovala oživovací rčení moudrosti našich pabiček, které znělo nějak jako Jen tři slůvka v srdci měj, miluj, trp a odpouštěj…

Potěšila komorníka, utřela si káču a zavřela mu opět rakev aby mohl v klidu nabrat síly do další akce a šla shlédnout šestistý osmý díl Exmrdandy, na kterou kdyby se dívali všichni lidi, tak by zářili zrovna jako její muž, opravdový charakterní chlap ryzích projevů.

Kdežto Kliťouch… podíváme se blíže na toho netvora zas příště.

Prozření…



Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *