Příběh Kliťoucha

V jistém nápravném zařízení zkoumal patologie mikrobů zkušený a lidmi uznávaný Sychrjátr, který jim dával to nejlepší ze svých nejhlubších zkušeností a oni mu byli vděčni, že je vyléčil ze značné části i na proplacenou zdravotní pojistku. ..

Fiktivní story inspirované skutečnou bujarou fantazií o smyšleném příběhu Krále Patologie, ..lásek, skazek a masek tohoto netvora…

Zabořme se až po uši do této v tucho chvíli čtyřdílné dechberoucí trilogie…

Příběh Kliťoucha V.

Příběh Kliťoucha I.

V jistém nápravném zařízení zkoumal patologie mikrobů zkušený a lidmi uznávaný Sychrjátr, který jim dával to nejlepší ze svých nejhlubších zkušeností a oni mu byli vděčni, že je vyléčil ze značné části i na proplacenou zdravotní pojistku.

Jedné noci vstal ze své kukly do zdánlivě běžného dne, učísnul si tykadla, zastrčil krovky, vytvaroval kusadla do slušivého kníru, oblékl bílý plášť a šel zkoumat. To, co viděl, bylo zcela zřetelné a jasné, ve své nejsyrovější podstatě, jak jen čistě nezkalený rozum bez rušivých vlivů srdce a těla může mít. Viděl přesně a neomylně každou patologickou odhnilku, že by i skripto závidělo, jako třeba nenapravitelnost svých svěřenců. Byl z toho špatný a bylo mu jich líto, cítil v sobě hluboký soucit, který oznámil na sociální síti 😪

Ač měl akademické diplomování, neuměl psát.., naštěstí měl kámošku, sličnou noční knihomolku, která vše načetla z knih a z osobních setkání si to naprosto spolehlivě potvrdila. A i když neuměla mluvit, tak alespoň uměla psát, a tak svému blízkému kamarádovi, který vlastně neexistoval, protože znala jen knihy a svou činnost, napsala články o těch patologických mikrobech, které si ověřila a ujistila v osobních setkáních u svého ryzího Sychrjátra. Vyšly o tom nádherné články ze zadního traktu v plátcích Sychrologie, které nikdo jiný před tím neřek a už vůbec ne tak výstižně a hluboce prožité.


Ta idylka by byla příliš idylická, tak tu do hry vstoupil král patologie, něco jako v mariáši Smraďoch… Doktrínomrv zkoumavý, latinským názvem Obnovius Klitorial. Protože pro něj v mikrobárně nebylo místo pro jeho nesnesitelný smrad, zkoumali ho na svobodě.


Kliťouch, protože pásl po mrvení ryzosti, si jako jedné z prvních věcí všiml možného zdravého vztahu mezi Sychrjátrem a Sličindou. Sychrjátr byl příliš zaměstnán zkoumáním nezměnitelnosti patologie, že přelehce snadným úkolem k prověření Kliťoucha pověřil Sličindu. Ta se podívala do nové knihy Zadkina Bonzáka a hned jí bylo patologické chování krále mikropatologie Kliťoucha jasné. Takže dopředu věděla, jak na něj.


Omotat si ho kolem prstu bylo pro jeho zakrnělost snadné. Když tu se stalo něco, co ve skriptech, i nejnovějších verzích Akademlé přehelemle chybělo. Kliťouch začal cosi plkat o ryzím zaměření Sličindy a Sychrjátra, o Nemoční věrnosti. To Sličinda slyšela nazvdor diplomu prvně, ale zaskočilo ji to jen na chvíli…, skripta radila jasně, chvilková nechápání konzultovat s nositelem titulu. Dozvěděla se, že Nemoční věrností trpí polovina bytostí, a ta druhá zdravá ji neřeší vůbec. Navíc dobře věděla, znalá stránek, že Nemoční věrnost nelze nikomu zakazovat, ani sobě ne, tak jen ať si všichni kolem uleví.


Uff, ulevilo se i Sličindě, hned měla jasno. Sama měla titul, o kterém dobře věděla že na něm nezáleží a díky tomuto prohlašování se jím nijak nenadouvala, nepovyšovala ani nenatřásala a před pány, které žádné neznala, už vůbec ne. Navíc se ani nijak nekasala. Ani s junáčky v hospodě, kam nechodila a kteří byli přímí a rovní, dokázali jí na její přání statečně a bez bočních úmyslů na rovinu říct, co si o jejím chování myslí a ona to vždy ocenila a nezazdívala, zvláště proto, že slyšela to co slyšet nechtěla, a ocenila zejména jednoho ještě rovnějšího charismatického charakterního mladíčka, který se k ní naklonil, aby jí do ouška při nerozjíveném tématu platbě prostitutkám vedeném tam nezpitými nedozoblými nadrženci třesoucí se o věrnost svých přítelkyň doma pošeptal, že za sex nemá zapotřebí platit, že když ho zasvrbí kuličky, tak si o něj přímo a odvážně řekne.. Malý mrkaneček na pozadí se snad Sličindě ani nezdál… a ačkoliv byla zásadová duchovní dáma, kéž by se na tom pozadí i udál… a třeba i cákaneček…. ach… hned bylo v neexistující Nemoční věrnosti o čem snít… bylo jí s nima dobře, přitahovala takové typy ryzích bytostí, ve smyslu holubice k holoubátkům. Protože to bylo před dvěma roky a sama pronášela, že chování lidí se nemění, byla pevně zakotvena v ryzosti. Její vztah byl čistě knižní.


Když tu… Kliťouch se začal projevovat více patologicky, než by i nejzapadlejší vydání První Akademické Prozáře v nejvyšší přihrádce Mozkové Nadstavby kdo čekal… Začal předstírat zamilovanost do Sličindy… takhle podlé jednání nečekala ani od krále mikropatologů, který začal růst do makra. Sakra….


Pokračování vrzy…



Příběh Kliťoucha IV.

Hromík Předec chromí přes věc

A jak už to chodí a jak už to bývá, pokračování nastává po předchozím dílu. Kdyby z Příběhu Kliťoucha umřel někdo, kdo se rozhodl pro lépe zaplacené angažmá jinde a vy milí posluchači ho chtěli mít stále v příběhu, pošlete do redakce peníze na plastickou operaci, a my za jejich část z ústavu práce vybereme vhodného kandidáta a váš oblíbenec se tu zase objeví.

Ale proč malovat Kliťoucha na zeď, v tomto příběhu nikdo neumírá, jen se transformuje. A svou transformaci hledal i podlý, zákeřný a ve všem špatném nevyzpytatelný Kliťouch.

Na konci minulého dílu jsme naší fantazijní autobiografii přerušili tím, že se Kliťouch vydal na koncert beznenávistného věčného zářiče Homíka Pluse napodobit, jak se stát pravým sluncem. Když tu… se prostě vydal. Proč by tu bylo nějaké Když tu. Když tu ale přece.. to tu takhle může být, tento slovní obrat? To je jedno, prostě když tam, protože tu už uteklo, potkal svého dávného známého, zlámače dívčích srdcí, hlubinného filosova s ještě hlubší znalostí sychroslovie, Hromíka Předce. Jen co Kliťouch vzdal předepsanou poctu políbením šosu, chodidel a kaštánků někoho kdo ho několikanásobně v nedohlednu přerůstal, jak Klitoše slušně mateřská skumavka vychovala, aby baňky neřekly, začal se Kliťouch, neschopen tušit která bije, dozvídat něco o pravé filosovii.

Hromík Předec věděl hned, že je něco víc. Vždyť on vše ve svém životě to co jiný by nedal zvládl. Nebyl hospitalizován, získal levou zadní hemisférou titul mákhvizdra, a to i přes neměnnost genů (jak sám nejlépe znal, protože to tak definoval), které mu navíc okolnostmi mnoho nepřáli a cítil, že jakmile se někdo v jeho blízkosti vidí hodnotou méně než on, dávalo mu to jiskrnou nesadistickou šťávu, která jen potvrzovala, že jeho povýšení nade vše je zcela adekvátní. Navíc ho všude kde byl balily servírky, a to zcela z nezištných důvodů, okouzleni neodolatelnem.

Jen co Kliťoch, pouhý král patologie provedl úvodní ceremoniál v podobě sklonivého díkůvzdání podstatě všehomíra prezentované Hromíkem Předcem (který si skromně a neustále pracně snižoval skutečnost, že je něco víc než ostatní, aby je příliš brzy než zajdou pro svou hloupost nesežehl hlubinným prozřením), dostalo se Klitochově chlívku hozené perly v podobě milosti podstaty nešiblé prozáře… “Člověk se může měnit pouze k horšímu!”

Už při pouhém vyslovení tohoto vymýtacího zaříkadla se začal Kliťouch kroutit v zasloužených bolestech a Hromík Předec pocítil vytouženou ryzí šťávu, kterou mu nesadisticky dodávaly bolesti zkoseného mrvidla patologického červa Kliťoucha.

“Proč tímto nejhlubším základem poďsťaty filosofie neoživíš též sebe?” Zeptal se zlomený, ostřím meče pravdy přepůlený Kliťouch, který tu navzdor logice najednou civěl třikrát, než své dvě další já poslal zemřít do dalších lokací své nákazy.

“Proč to neříkám na sebe? Protože si nechci ubližovat! A sice nezvládám svůj život a své základní lidské hodnoty, ale to jen proto, že mě v tom ti zlí zablokovali. Jiní by to nezvládli zdaleka tak dobře jako já a navíc mi všichni závidí, protože své znalosti používám pro dobro všech okolo, po kterém mám stále rostoucí hlad! Tak nepokračuj ve svém neskutečném sobectví a poskytni mi svou energii, která je vlastně moje, a to tolik dokud se budu cítit blbě, protože já tě držím a zachraňuju, neustále!”

Po těchto slovech by se každý lidský tvor zastyděl a vyždímal by se do mrtě smrtě pro přežití evolučně nejvyspělešího pasovače. Ale Kliťouch se opět projevil tak, za co by se dal na cestu pokání i Freddy Krueger. Nebohému Hromíkovi Předcovi natankoval pořádnou pěsťovku a pak ho zkopnul do škarpy. Poté hořce zaplakal a začal zběsile utíkat s nelítostným pištěním, že zradil nevinnou krev, a kde je další, koho teď sejme.

Než pohrdavě a bezsoucitně odcházel patologický bubřinda Klitoš od soucitem a láskou ke všemu v sobě a kolem přetékajícího Hromíka Předce, který z posledních sil předával světu svá nadějná poselství kladením jistoty jistot zněním slov: “Člověk se může měnit pouze k horšímu…”, a “…geny neutlučeš, nejde s nima nijak hnout…”, ke kterému se slétli akademičtí zpravodajové Akademlé přehelemle, aby ty vybroušené diamanty říkané stále dokola v různých pestrých variacích tónin zaznamenali do věčného akadanálu… zatoužil Kliťoch po ryzích datech právě onoho nevysychajícího pramene Akademlé přehelemle.

Otevřel si tedy přihlašovací obrazovku ve své datové schránce k odběru onoho Univrzitního obšťastníku, na zařízení které jiným slouží coby chytrý telefon ale u Kliťoucha vše chytré pozbývá svého původního významu a ona schránka mu po zásahu vědeckých pracovníků slouží pouze jako sledovací lokátor, který vědcům umožňuje jej blíže zkoumat a spolu s ním se dívat na jeho oblíbené servery s obnaženými mikrobačkami s prvky vačnatého a zásuvného makra, když tu… nebylo to tu už někdy, “když tu”? Když tu… no co safra, tak už se vymáčkni, z tebe to leze jak z chlupatý deky, a tos ani pořádně nezačal pátej semestr, šup šup, Kliťouchu, vyprávěj dál… ozývalo se od vnoučat krále patologie, lačných po dalším vyprávění kdesi v časoprostoru kde zaznívala ta skřehotavá slova příběhu Kliťoucha… a Kliťouch skutečně když tu pokračoval….

Jak tak civěl na displej s úvodní obrazovkou žádající heslo vyšší akademlé ukóje, nevšiml si ze škarpy vylezlého Hromíka Předce, který se snažil základy svého odkazu vepsat do prachu cesty pro případ, že by ti troubové brigádníci hopsající pro pár chechtáků jako pisálkové akademických novinek coby naplnění výkazu práce pro cenzora věrohodného obsahu zapoměli nebo zkomolili jeho životní poselství, dávající naději novému životu a jal se to zapsat nejpevnějším ze svých údů, stále držícím pro sadistický jiskrný stav oprávněné povýšenosti, který přešel po zákeřném sražení do škarpy od závistivého Kliťoucha plného zahořklé zášti v masochistickou útěchu opravdového mučedníka.

No a právě o to Předcovo pisné rydlo Kliťouch zakop, zrovna když tupě zíral na přihlašující boxx obrazovky, dožadující se hesla a jak tak padal na hubu, …stihl při tom být ještě sprostý, jako je neustále, co si budem namlouvat. Zaklel tedy “Dopíči!” a nebyl si ten trouba všech troubů ani vědom, že má zapnutou funkci hlasového překladače a tato nečistá slova se vepsala do místa žádajícího heslo.

Chytrý mobil, který v rukou Kliťoucha sice přebíral nákazu tuposti svého nositele ale pořád byl o několik dekád dále tak ve snaze získat konečně nějaké ryzí výživné info z naprosté zoufalé vyprahlosti ono heslo vzápětí odeslal do systému… Když tu… Když tu mi něco připomíná, popřemýšlím o tom později… Když tu se na obrazovce objevil zelený nápis Accept! Kdo by nevěděl co to je, tak to znamená jako že dobrý, heslo přijato. A než Kliťouch dopadl v prach cesty zapomění, spatřil ještě, jak se na obrazovce objevil nový nápis nejčerstvější Akademlí přehelemle nesoucí titulek Nebezpečný parazit Obnovius Klitorial míří na fest poctít přezářného Homíka Pluse…

Cítil pachuť v puse, a než zjistil kde jí má zabořenu, ocitnul se v jiné realitě, která není možná, protože naši přední akademičtí badatelé definovali poznaný svět jako jediný možný a to co se dělo a s čím měli zkušenost jako jediné a svrchované dění, které může nastat. Akadámen. Což je modernější vylepšená verze prastarého Amen, ze staré doby, kterou díky Matičce Univerzitě přerůstáme….

Když tu jak to bylo dál? Do čeho zabořil Kliťouch svůj rypec? To se dozvíme vrzy…

Příběh Kliťoucha III.

Fiktivní story inspirované skutečnou bujarou fantazií o smyšleném příběhu Krále Patologie, ..lásek, skazek a masek tohoto netvora…

Více cest chtíce plést


Jen co Kliťouch spatřil plakát, napadlo ho vlivem neskutečné imbecility podívat se, čím je přilepený. Odchlípl jej a vzápětí objevil zcela speciální vydání Akademlé přehelemle….a zjistil že je čerstvější než ten výtisk, který mu doktor propůjčil aby se ten jeho tupý orgán, kterému někteří říkají mozek, ale ne v případě Kliťoucha, něco revolučního dozvěděl, aby byl vzápětí účasten, jen co si vzpomene jak se čte, nasávání ryzího data…


Zvláštní vydání Akademlé přehelemle v.32.y74


Zkoušeli jsme vytěsnat z paměti příslib, že se dnes podíváme na netvora Kliťoucha trochu blíže, což se inhalacemi a dosahováním cílů dařilo, ale občas ještě vystrčily růžky příznaky, kdy se ty paměťové segmenty vracely s nečekanou bubřrazancí, tedy vývojové oddělení stabilizačních směrodatlí dostalo nové zadání včetně několikaletého navýšení dotace. Ani napravovaní, léčení a zkoumaní vědně nenapravitelní psychopatičtí bakteři naše vytěsnaná nechtěna na sobě dlouho neudrželi. Přesto lidé, kteří se zcela zasvětili výzkumu na úkor svých jistot se stále dynamicky vyvíjí. Navyšují efekt vědeckých zkoumanic vyřazením běžných, ale postradatelných funkcí, jako je soudnost, lidská rovnost, ohledy a zájem o touhy duše, což má sice drobné vedlejší účinky v podobě nesamostatnosti, ale o to se Matička Akademie osvědčeně stará… Máme spolehlivě pojištěno i tabulkově předepsaným obdobím potvrzeno, že zavčas se objevují vhodné absorbční družky, které našeho výzkumníčka humanoida láskyplně pohltí a potřebnou péči, kterou jinak běžně už nepotřebuje dítě starší pěti let nahradí. Tento model má i určité alternativy, kdy humanoidní naddoktorínus mudrlatý dokáže symbioticky parazitovat na dálku… to sice cílové objekty lehce paralyzuje, v podobě ztráty kontroly nad svým chováním a dalšími drobnostmi, ale jinak to funguje, aniž by tyto páry až tetrády nutně sdílely společnou domácnost a ještě se občas zadaří do této sítě chytit nějakou pěkně kyprou šťavnatou mušku….

Než se zaměříme na další výstižný popis, dokazující bezesmyslost existence Kliťoucha, stručně se pozastavíme u tohoto času ohrožené výzkumnice Sličindy.

Každý absolvent automaticky získává šanci stát se výrazněji a hlouběji něco víc, než běžný lid, i když se občas stane, že z této evolucí danné a neměnné idee někdo zběhne směrem do alternativy, víc než coby v rámci dušovaných natřásaček rozumové pokory (takové řídké případy zběhu osvědčeně ošetřujeme novým výzkumným oddělením, jehož dotace se dají částečně přečerpat jinam). Ale teď přímo k deci, občas se skutečně stává, že někdo zběhne… I ten nejvybroušenější diamant mívá sem tam nějaký ten uhlíkatý odpad přece, a to je právě to téma, kterým míříme k naší Sličindě. I ti ne tak bystří absolventi, ale stále vždy víc než šedá bezduchá masa občas tuší, že každá akce má svou reakci. A jak se v blížkosti Sličindy objevil Kliťouch, narušil ryzost jejího prostředí.. Odezva na sebe zákonitě nenechala dlouho čekat. Sličindino převážně výrazně zdravé a charakterní okolí, ohroženo na svých zájmech vytušilo infikaci Sličindy vlivem Kliťoucha a láskyplně tedy zvýšilo nezištný a hlavně jí prospěšný zájem o její dobro. Nechá, nebo nenechá si ho Sličinda vzít? Využijete přítele na telefonu, nebo zkusíte nápovědu publika?

Jediný kdo chtěl jen brát byl Kliťouch, to bezesporu. To tušila zcela jasně protříbeně kaleným zbrouseným zrakem z převážně nočního knižního zaneprázdnění sama Sličinda. Následující roky na tuty ukážou, že a jak oddaná je Slička duchu nezávislé rebelské akademie bránící se bezduché šedé mase závistivých a netitulných bezcharakterníků…

Zjistili jsme v jednom výzkumném hanze, že vyššího významu titulu si byl vědom i Kristus, který ho z legrace za pár let dálkově vydřel po večerech při tesařině, a to v sázce s Máří Magdalenou, aby viděla, jaký je to chlapák… Písmenka na jeho kříži, INRI, byla zcela evidentně prvotní, i když trochu primitivní, předchůdce dnešního ING a mnoha dalších následujících cejchů kvality, jako třeba knižátko a podobně.

Tedy za několik let, až bude Sličinda postavena před rozhodnutí, zda lidskost či podlidství, uvidíme jak využila a vyšla vstříkc nezištným snahám jí pomoci, ať už měly podobu kamarádek, s kterými si vyrazí na kafčo, pivčo, vínčo či žůžné svinčo či raděj vše dohromady se záměrem posílit knižní vztah. Opravdoví přátelé to pro ni vždy rádi a dopředu udělají, může se spolehnout, protože o ni mají upřímnou starost, neřízeni bimbáskem a své družce doma tím nijak nezahybají. Jako zcela přirozenou odměnou jim bude obnova a posílení ryzího vlákna vzájemné oživující emočně inspirační podpory, nebo třebas i jiné formy kontaktu. Jakýkoliv kontakt je v případě ohrožení neméně důležitý, ať už umělecká vize bez plavek v záklonu či jiný hlubší rozměr, posilující svým ryzím blaženým osvěžením, které někdy trvá až do rána.

Ač se Sličinda nachází v nelehké situaci, na jedné straně ohrožena Kliťouchem, jehož patologický vliv se může místy jevit lákavě a nejedné i skálopevné držandě už způsobil nebezpečné krátkodobé pochyby, ale Skriptudíky na straně druhé vyvíjí léčebné snahy ryzí přátelé, převážně kamarádky se sem tam přímým věrným kamarádem, jejichž ryzost Sličinda zcela vytuní do harmonie svým knižním duchovnem, …kteří svými tykadélky vytušili násos z jejího volání o sos, tedy S.O.S., tedy o pomoc a obětavě se projevují zvýšeným zájmem o Sličindu.

Všichni jsme v rukou University, držme tedy naší Sličindě všechny čtyři palce, účastníci a absolventi laboratorních testů svůj libovoný počet palců, uznaných a zaznamenaných obvoďákem.

Netvor Kliťouch, jako správný patologický mutant vytěsnal ze svého vědomí stesk po Sličindě a jen co ho pustili z ústavu a vzpomněl si jak se sám jmenuje, začal zvolna s navracejícími se návyky udržení moči a stolice přemýšlet, co dál.

Vzpomněl si i na článek nějakého nedávného vydáníčka Akademlé přehelemle který byl o něm, kde terénní vědci popisovali, jak se jim občas povede ho sice na jednom místě paralyzovat, ale že se vzápětí objeví na místě jiném a to ještě v nepředvídatelných násobcích, které dosud nepředvedl ani zdivočelý prvok. To způsobilo krátkodobou rozepři v akademické jednotě, což vzápětí velmi efektivně vyřešila další dvě výzkumná oddělení. Původně zcela kacířské myšlenky, že některé paorganismy je v rámci rovnováhy vhodné nechat žít a raděj spíše pozorovat byly znovu zváženy a vytaženy z místy více jak stoletné archivní izolace.

Tu se stalo opět něco, co nečekala ani nově uměle vytvořená akademická mozková tkáň, po implantaci výzkumníkům, než zmutovala v papírového papouška s peřím z vláken mopu… Kliťoucha v jeho nenapravitelné zvrhlosti napadlo, že by mohl nějak pomoci pomocí té dobré věci a nové době, a začal tedy pozorovat sám sebe. Jako služebníček vědotvorů, kteří ho již nějakou dobu s jeho aktivitami okrajově zřetelili a zaznamenávali do akadanálů… A ač byl velmi tupý, překvapivě v sobě objevil chuť vlastního uspokojení i s kroky realizace, dát si jedno. Dočetl přehelemli a vypravil se na fest, byl zvědavý, jestli Homík Plus září i v osobním hovoru tak, jako z plakátu.

Jak si tuto objevenou touhu, v jeho případě pouhý chtíč hnaný pudem přežití vysvětlil a realizoval, se milí doktograndi dozvíme opět vrzy…


Příběh Kliťoucha II.

Prozření

Jak jsme si slíbili a všichni praví lidé vždy a všechny své sliby dodržují, zvláště když to zneužívají mlžiči, pokračování Příběhu Kliťoucha přišlo brzy… Malinko připomeneme závěr z minulého dílu.. kdy Sličinda s rozhořčením poznala, neřízena svým opatrovníkem Sychrjátrem, který nad jejím mozkem neměl žádnou moc, že jí Kliťouch lásku pouze předstíral. Poznala to snadno mimoň jiné podle toho, že všichni kolem ní jí říkali pravdu narovinu a upřímně, i to, co se bála slyšet, říkali jí to laskavě a odvážně, bez postraních úmyslů a bez ohledu na to, že by se na ně za to mohla zlobit. Kdežto Kliťouch…

Poznala, ta nebohá dívka, zalitá slzami, že naprosto ve všem předstíral, jen aby před ní vypadal hezky. Neměl vůbec tak jako ostatní odvahu a ochotu říct co si myslí, přitom ona by se neurazila. Urazí se jen ten, kdo se v tom oprávněně najde. Co taky od Krále Patologie, přerustajícího z mikro na makro, přemýlajícího pořád dokola samé nesmysly, čekat.

Znovu a znovu se ze všech indícií kolem sebe usvědčovala, že jí o všem co říkal neúpřimně mlžil a že ty šrámy na duši si vymyslel proto, aby dostal invalidní důchod. Taky poznala, že s ním ženy zacházely vždy fér a nikdy ho nepodvedly, že to si jen on v tom svém dohnívajícím torzu mozku namlouval..

Jedna místo aby s ním ztrácela čas, ač ho stále vábila, jezdila zachraňovat své rozejité kamarády, jako vzpruhu nejen jim se ráda koupala nahá, jak si Kliťouch nepřejícně stěžoval, přitom no a co, o nic nešlo. Neexistující nemoční věrnost je jen jedna z mnoha cest k Bohu v podobě věrnosti ke druhovi v rámci neřešení nesmyslů, nebyla to žádná erotika a je to zcela normální a důstojné, ..jen tím chuděrka vyjadřovala svou odpíranou osobnost, kterou jí zlí partneři chtěli bezohledně tlumit, a nejvíce právě podlý Kliťouch. Nikdy tato jeho vzpomínaná exláska Nahodějka Prkenná nelhala, o tom co se jí dělo by mohla napsat knížku a vždy mu o všem mluvila zcela upřímně a na rovinu, zatímco on to vše komolil a obracel proti ní, z čistě sobeckého zájmu bez snahy jí hopsavě pomoci, jak praví chlapi dělají… a když mají titul, o to jsou ryzejší… Tedy se pak musela před pánama koupat nahá tajně, ta nebohá víla, teď už spíše Kliťouchem zdevastovaná ztrápená bytost. Navíc obětavě, když to bez partnera to hambaté koupáníčko pro pány na v pravosti oživující cuk bimbáskem nemělo takovou šťávu, jako když u toho byl Kliťouch a tolik ho to sralo. Tak si aspoň představovala pro jeho dobro, že u toho je, to jí dávalo šťávu. I když nebyla mstivá, takto ho spravedlivě trestala, že se nechoval tak, jak čekala, tak jak správně chovat měl a jak to automaticky činí každý milující hopsající muž.

Další, od které ten hnilobný Kiťouch odpad byla úžasná věrná dáma s božskou sexualitou, která pro nebohé vystydlé a vyprahlé zkomírající charakterní pány dělala tulící terapie až chuděrka neměla čas na flákajícího se Klitoucha… Musela těšit zbídačené a zhroucené pány trápené v manželstvích a jiných partnerstvích, v kterých zůstávali ne že by se přizdisráčovitě drželi svého jistého, ale že trpěli ze soucitu ke své družce, která jim navíc zahybala. Drželi protože o ni měli starost, že kdyby od ní odešli, nemohla by žít z toho, jak jim pere, vaří a uklízí po nich.. Tak těm lordům tato Sexuška, znalá že sex je největší síla, plná lásky z ryzího soucitu a vyšší formy milování nezávislém na trápení partnera poskytovala tulící terapie tělo na tělo, a pro ty nejzuboženější i s přespáváním v salounu a to vše jen za drobný bakšiš, který zdaleka nemohl ocenit ani zlomek té nápravy toho, co kurvící se družky těch nebožáků napáchaly. To vše ve věrné, mateřské lásce, opět zcela bez erotiky, kterou by každý jiný normální partner toleroval a ještě by jí podporoval finančně, protože byla věrná a staromódní konzerva, kterým to tak džentlmeni prostě dělají. Mezitím co v objetí po nocích zachraňovala zbídačence, Klitouš se flákal v lomu a uranových dolech vyděláváním mála peněz na provoz jejího salounu, takový to byl sobec bez patřičné finanční zodpovědnosti. Tak snad brzo Sexuška někoho najde, nebo bude muset nést ty oběti pro pány v sousedním Cececku, kde jsou kvalitní služby jinak placeny a není tam tolik gaučových kuleválošů.

Když takhle nenavedená Sličinda spatřila podlost a neskutečnou křivost Klitoucha, navíc to rezonovalo s načtením spousty ryzích knih, jako Deník Pěšoturistky a podobných, skripta Akademlé přehelemle nejnovějšího vydání ani nepočítaje, nabývala jistotu, že jí zrovna tak Kliťouch lhal a předstíral ve všech svých vyjádření, které jí kdy řek a které kdy ze svého šílenství Krále Patologie zaznamenával…

Nesla to těžce, to proto, že opět naplno dala svou důvěru někomu, a on jí ten šibnutec tolik zklamal. Dala tedy na sociální síť hlášku, že si stačí sama, aby jí nevábení neexistující kamarádi stále nezvali na pivo či koncert, a pak už jen čekala, kdo z nich se ozve. Navíc jí ještě trápilo, jak jí Kliťoch z doby kdy ho zkoumala neustále dokola připomínal, že mu Sličinda svým chováním a projevy připomíná ty jeho bývalé, a že by se rád dověděl jak to je, čímž určitě zas jen mlžil, chtěl jí pouze odsuzovat… Ale i kdyby to tak bylo jak říkal, na to mohla být pouze hrdá a neústupná, nepodplatitelná, nevydíratelná… To on byl jak flašinet, stále falešněji hrající… Tedy jí nezbylo, při ukrutných bolestech nenaplněné lásky, se k němu otočit zády.

Kliťouch se jen jízlivě zasmál a ze své zvrácenosti se z toho zhroutil, mezitím co Sličindu oživovali její kamarádky. Od pánů o to už nestála, bála se, že by byli jako Kliťouch. A tak chodila na setkání se svýma hojnýma kamarádkama, kde to u vínečka vše v lásce a duchovnu probírali, a když už to kamarádky nemohli vydržet, vzdálili se, aby si vyhonili na hajzlíku péro, myslíce věrně na svou družku doma, než začnou opět tahat Sličindu z jejích zranění, podlostí a křivostí Kliťouchem způsobené.

Když po nezbytné době opět pro smrad pustili Kliťoucha na svobodu z ústavu, který postavili specielně pro něj, protože by s ním nikdo jiný nevydržel nejen pro jeho nesnesitelný vtíravý a vlezlý puch, přemýšlel co dál, koho zase podvést. A tu uviděl plakát, dávající každému nové naděje.

Z plakátu zval na fest a vše prozařoval nádherný úžasný mladík, Homík Plus, který pravidelně meditoval, byl pro rodinu, dal se na veganský biostil a o každém a na každého mluvil jen hezky, zvláště když si před tím stih dát pár čoudů. I o všech těch ženách, s kterými podváděl svou ženu mluvil jen a jen v dobrém, tak hezky… že by sousedi neměli co ošklivého říct ani si pomyslet, protože věděl, že to takto pojaté nemůže žádné milující rozumné družce na tom nic vadit. Měl hlavně kamarády a s dívkami, pokud nějaké náhodně potkal, zvláště oblokopen jimi v restauraci, se bavil s čistě duchovním nábojem, ryze meridiálním. A ono to té jeho důstojné dámě skutečně nevadilo. Proč by taky mělo? Bydlela v krásné vile s populárním interpretem, zapisujícím se ryzostí projevu do dějin, měla vše, co si jen mohla přát a kdyby se rozhodla mstít se, mohla mít kteréhokoliv milence, na kterého by jen prstíčkem ukázala. Ale ona byla věrná, komorník jí stačil. I přesto, že po své smrti už nebyl při sexu tak aktivní, což nevadilo, nebyla nijak povrchní a věděla, že sex není to hlavní, tak ho v tom hendikepovaném stavu potěšila aktivně sama, tak, jak to milující samaritánky umí. Přitom si pohvizdovala oživovací rčení moudrosti našich pabiček, které znělo nějak jako Jen tři slůvka v srdci měj, miluj, trp a odpouštěj…

Potěšila komorníka, utřela si káču a zavřela mu opět rakev aby mohl v klidu nabrat síly do další akce a šla shlédnout šestistý osmý díl Exmrdandy, na kterou kdyby se dívali všichni lidi, tak by zářili zrovna jako její muž, opravdový charakterní chlap ryzích projevů.

Kdežto Kliťouch… podíváme se blíže na toho netvora zas příště.

Prozření…