Hledačův smyšlený blog

Při sepisování tohoto fiktivního blogu (podobnost s reálnými postavami je čistě náhodná) jsem se pouštěl do úvah chování jednotlivých typů lidí prostřednictvím ústřední postavy tohoto vyprávění, muže hledajícího sebeuvědomění a realizaci, jehož očima a ústy je děj podáván. Mnozí se při čtení tohoto příběhu mohou utvrdit o fantaziích sděleného děje, jiní třeba najdou příběh, který může mít své odrazy v realitě. Posuďte sami, v jednom z jeho článků.

+ + +

6.díl – dodatky II

Dnešní díl bych chtěl navzdory příslibu z minula věnovat ještě vzpomínání na dobu před rozchodem. Když o celém svém minulém vztahu přemýšlím, docházím k tomu a věřím, že bývalka to se mnou zpočátku myslela dobře. Snažím se když na to mám vcítit do jejího světa a pohledu.

Seznámila se se mnou, v té době prý s pohledným klukem, který hodně sportoval a jevil se tak nějak odlišně z šedého průměru. Vzpomínám na naše první setkání. Bylo mi dvacet pět let a moc jsem si přál mít konečně děvče, vážnější vztah. Do té doby jsem neměl více jak tříměsíční známost. Snažil jsem se a nedařilo se mi. Jednoho dne jsem měl volbu. Dva kamarádi mi nabídli možnost, jak strávit víkend. Jeden z nich jel na vodu, kde bylo smíšené osazenstvo, kluci i holky. Ten druhý jel na pánskou jízdu do jižních Čech. Řekl jsem si: “Z bab jsem už unavený, půjdu si odpočinout a pořádně zapařit s klukama.” a tak jsem se rozhodl jet na pánskou jízdu.

Pamatuji si, že jsem přijel autem na nádraží a na peron dorazil minutu před odjezdem vlaku. Jak stačilo málo, a všechno bylo jinak. I když kdo ví, jak by potom osud zamíchal karty. Před vandrem ze mne museli být kluci trošku v šoku, když jsem si místo piva poručil horkou vodu a zalil si sebou přinesené bylinky. Měl jsem v té době po druhém vyhoření a skutečně jsem chtěl žít zdravě. Setkal jsem se s něčím, co se mi jevilo větší než já a těžko přemožitelné, pokud vůbec… což jsem si ještě neuvědomoval, ale byl jsem již natolik vystrašený, abych se snažil o zdravý životní styl. V kterém jsem však našel zalíbení, později i spolu s prasečími dny, kdy si dopřávám cokoliv. To nešlo dost dobře vysvětlit těm, kteří tu zkušenost třeba ještě neměli a zpoza svých půllitrů na mne mohli hledět skrz prsty, to chápu.

Večer jsme se účastnili koncertu nějaké folkové kapely a přesto, že jsem si jel odpočinout od neúspěšných seznamovacích snah, stejně mi to nedalo, abych po holkách nepokukoval. A tu jsem jí uviděl. Byla krásná a vysoká. Vedla se za ruku s o něco menším klukem, a ačkoliv jsem na ní neměl v tu chvíli ještě nárok, cítil jsem, že trochu žárlím. A co víc. Cítil jsem příjemný pocit na srdci. Byl chvilkový, ale hřejivý, hebký a jasný. Po chvíli odezněl a nastoupilo tak známé a časté divno. Stejně mě ta dívka zaujala, že jsem jí pak v průběhu večera vyhlížel dál. Doprovázela jí kamarádka, ta se vedla zase s jiným klukem z party. Později během večera se situace semlela tak, že jsem se dal do řeči s její kamarádkou a ona byla poblíž. Dozvěděl jsem se, že je lékařka. Pronesl jsem významné Hmm, ale stejně to nebylo žádné velké plus, na kterém bych stavěl. Líbila se mi a na tom by nic neměnilo i kdyby byla jen vyučená, i když ten její titul svědčil o určité vytrvalosti a schopnosti dotahovat věci do konce. Zaujala by mě i kdyby nebyla ani vyučená.

Cestou z koncertu jsem se k ní nachomýtl tak, že se do mne zavěsila. Ptala se mě, jaký mam spacák. Měl jsem v baťohu obyčejný spacák a deku, což jsem přiznal a k tomu jsem dodal, že tím pádem mám dekový spacák. Spali jsme vedle sebe a můj pokus o intimitu uťala a já se potom o další už nesnažil. Nevím, jestli jsem ten večer usnul, ale bylo mi docela těžko. Po zbytek noci mě na oplátku dobíraly lačné komáří samice.

Ráno jsem si shodou okolností sedl u stolu naproti jejímu bratrovi, což jsem ale nevěděl. Ona za svým bratrem přišla a o něčem si povídala a já toho využil, že jsem jí dal své telefonní číslo. Když potom se svou kamarádkou mizely v dálce, mávaly nám a my jim mávali též. Říkal jsem si, že to pro ní patrně nic neznamená a po zkušenostech “divného” kluka o kterého dívky nemají zájem jsem ani nedoufal, že se ozve. Ale ona se ozvala. Bylo to krásný.

Vzpomínám si, jak za mnou prvně přijela. Byli jsme s partou v hale a ona tam přišla v kraťasech a s obnaženým břichem, na kterém se rýsovaly svaly, jak se tomu říká, pekáč buchet? Já v té době taky ještě neměl bříško. Jak jsem jí tam uviděl, říkal jsem si: To je kočka, jakpak dlouho jí to vydrží? A myslel jsem si spíše, že už se později neobjeví. Ale vídali jsme se znovu a znovu a brzy jsme spolu začli i žít. Pamatuji si, jak mi na jedné procházce dala obrovskou zralou ostružinu. Byla výborná a chutnala tak zvláštně, jako malina, ostružina a jahoda plus něco též velmi chutného k tomu.

Vzpomínám si taky, jak mě přivedla domů. Na jedno z mých prvních setkání s Rýpavým Pijavicem. Byl klasicky připitý a vztek z něj přetékal. Třeba neměl lehký život. Pamatuju, jak bejvalce řekl, ať si najde někoho jiného. Nedokázal jsem na to zareagovat, protože jsem si nebyl vědom proč, co jsem udělal špatně. Ve své naivitě jsem ještě nechápal scénář, kdy nevlastní otec, žijící s bejvalčinou matkou, má zálusk i na svou nevlastní dceru. Nechápal jsem ještě, že na mém místě by patrně musel být on sám aby byl možná spokojený, ale kdo ví, třeba kdyby se nepoznal, tak by na sebe zareagoval zrovna tak.

Tehdy jsem to ještě obracel proti sobě. Čímž jsem zdatně navázal na to, jak jsem byl vychovaný. Když jsem něco říkal rodičům a neslyšeli mě, bylo to proto, že jsem nesrozumitelně mluvil. Když něco říkali oni mně a já neslyšel, bylo to proto, že jsem hluchý. Myslím, že tento celkem klasický postoj zná kde kdo. Mně jen není jasný, proč se tolik rodičů ve chvíli, kdy mají vlastní děti, a jejich rodiče se ocitnou v pozadí, překlopí do stavu, kdy si řeknou, že ta příkoří, která jim dělali jejich rodiče jsou vlastně v pořádku, a začnou se zrovna tak destruktivně chovat ke svým dětem.Bezpochyby je to snadněji vypadající cesta.

Tedy když se objevil Rýpavý Pijavic a dával najevo svou nelibost s mou přítomností, jako vzorně vychované dítě jsem se cítil špatný, místo abych si myslel o zadku. Nebo ho do něj rovnou poslal, však to by bylo zbytečné, když v něm už stejně dávno byl.

Tak když se zpětně vžívám do situace, v které bývalka byla, její okolí jí zasévalo pochybnosti o mně už od počátku. Zprávy z hospody, kdy si místo piva dám bylinky, poté jak jsem se dozvěděl od tchýně zpráva od tety že mě typuje jako člověka, který se sice navenek mile usmívá, dělá hezkým, ale ve stáří se o rodiče určitě nepostará, Rýpavý Pijavic, kterému je narušen harém a k tomu zpráva od mého táty, jak mi bývalka před rozchodem sdělila, že jí tehdy řekl že se diví, že si mě bere.

Umím si představit, že toto všechno zaseje jedovaté semeno i tam, kde je láska. Možná ta setba okolí byla natolik jedovatá, že by to otřáslo nejednou láskou. Jsem člověk spíše přímý a pokud jsem proti někomu něco měl, většinou se to buď ode mne dozvěděl, nebo to na mně poznal. Rýpavému Pijavicovi jsem řekl, že nebudu skákat jak píská. Potom nastalo období, kdy se ke mně začal chovat mile a já mu na to skočil.

Po čtyřech letech společného soužití jsem vyhořel. Zapletl jsem se s podnikateli, kterým jsem věřil a poté, co moji činnost, kterou jsem dělal navíc a ani jsem za ní ještě nečekal mzdu, začali kritizovat a dávat najevo jak je to málo, řekl jsem si, jak se ke mně asi budou chovat až by mě měli nedejbože platit a tak jsem jim s tím sekl. Zkoušeli na mne pak právnické triky, ale dobrý přítel mě podpořil, abych se v tom nezamotal. Bylo to pro mne velké vypětí a rok na to jsem se z toho zhroutil. To byly dcerce dva roky. Však ani tentokrát, ani později si nejsem vědom, co jsem vůči komu udělal tak strašného. Kromě sebe. Zato jsem v tom vyčerpaném stavu byl snadným terčem svého okolí, které se náležitě projevilo.

Zhroucený člověk se nechová jako superman. A já se po čase přes třetí osobu dozvěděl, že o mně Rýpavý Pijavic povídá, že kdyby přišlo na akorát, že bych se svých holek nezastal. Znovu jsem byl zaskočen a vztahoval to proti sobě. Pak nastala situace, kdy jsme k nim s bývalkou a dcerkou šli na návštěvu. Byla tam cestou parta zkouřených kluků. Jeden hodil po druhém láhev a ta spadla a rozbila se kousek od nás. Bývalka na ně začala nadávat. Na to jeden z té party začal nadávat na bývalku. Tak jsem se k němu rozešel a zařval jsem na něj, co že to říká. Omluvil se dřív než jsem k němu došel, tedy jsem se vrátil k bývalce a dcerce. Šel jsem tehdy sám na dva zkouřené kluky a před námi byli další, kteří ale když viděli, že flaška padla kousek od nás, začali utíkat, možná ještě měli kousek soudnosti.

Když jsme došli k tchýni a Rýpavému Pijavicovi, řekl jsem před Rýpavým Pijavicem na základě této zkušenosti, že není pravda, že bych se svých holek nezastal. Bývalka sama pronesla, jak jsem je hájil. Nic neříkal a já necítil žádné uznání, naopak. Cítil jsem ego a popírání.

Pravda je paradoxní, tento náznak upřesním za chvilku. Je možné, že v určité situaci bych se svých bližních zastal a v jiné možná ne. Však výrok, že bych se nezastal, považuji za podpásovku. Podpásovky dávají obvykle ti, co výše nedosáhnou. Ani kdybych se tam postavil celé armádě, těžko by to změnilo pohled někoho, kdo mě chtěl vidět špatného a nevhodného. Mohlo mi už tehdy dojít, že kdo chce psa bít, vždycky si hůl najde. Asi na to ještě nebyl můj čas.

Pokusím se trošku technicky popsat, jak na mě tito lidé často pohlíželi, říkám tomu hodnocení inverzní vůle. Buď jsem podle nich dělal málo, nebo hodně, ale vždycky špatně. A pokud v tom byl nějaký mezistav, učeně a technicky vůle, tak to byl takový stav hodnocení, že jsem dělal málo i hodně zároveň anebo nedělal vůbec, což vše bylo zase špatně. Ve zdravém hodnocení se vyskytuje stav, kdy je zároveň více než málo a méně než hodně a je to správně. Ale v hodnocení inverzní vůle citových upírů tento mezistav chybí, tedy pokud nehodnotí sami sebe a sobě milé, kde je naopak vždy vše v pořádku..

A já tak zoufale potřeboval blízkost a podporu silného dobrého “otce”, který na mně podpoří to dobré a dá mi najevo, jak ve mne věří, místo neustálého hledání much a zpochybňování a spekulací o tom, jak se zachovám špatně, až nastane to či ono. Je zajímavé, že tito lidé když podobně spekulují o sobě, vždy z těch svých domněnek vycházejí úctyhodně. Potřebují pak prostě někoho, na kom budou vidět tu druhou půlku pravdy, ke které se nehlásí. Byl jsem sebou od mala propastně nejistý a ta blízkost zdravého mužského vzoru mi scházela tak silně, že jsem raděj neviděl, jak to bylo doopravdy a vytvářel jsem si ty vzory i tam, kde nebyly, i u těch, kteří tomu byli na hony vzdáleni.

Nedávno mi můj táta řekl, že ve mne začíná věřit. Řekl jsem mu, že to tedy brzy, když je mi čtyřicet. Přátelé můj vztek zmírnili do té míry, že jsem za to tátovi o něco později poděkoval. Bratr, když mě vezl při hospitalizaci na víkend k bývalce a dcerce, což uznejme vypadá velmi ušlechtile, mi začal vyprávět, jak on oproti mně a sestře nemá tolik talentů a kolik toho dokázal, a my se sestrou jsme talentovanější a nedokázali jsme to co on. Bylo to ve chvíli, kdy mi bylo velmi zle, nevěděl jsem, jestli vůbec kdy budu schopen zas normálně fungovat, navíc jsem k staršímu bratrovi od mala dlouho vzhlížel, takže jsem se z velké části své zhroucené bytosti cítil ještě mizerněji. Kdybych si tehdy na cestu domů vzal z naspořených peněz nebo z nemocenské taxíka a zaplatil si prostitutku, aby mi pohladila tvář, bylo by mi patrně mnohem lépe.

Je mi jasný, že touto úvahou jsem v očích mnohých velkým nevděčníkem. Lze se s tímhle svěřit rodičům, když názor táty je, že kdyby byl každý jako můj bratr, že by ten svět jinak vypadal? Ano, vypadal. Však je pravdou, že mi bratr právnicky pomohl, když jsem se zapletl s těmi podnikateli. Platil jsem polovinu zákroku toho právníka a bratr druhou a věnoval mi určitý čas, za mohutného aplausu okolí, jak toho nemožného mladšího bratra zachraňuje. Děkuji ti za to bratře, svým způsobem mi to hodně pomohlo. Ale bylo to skutečně tak ušlechtilé, jak to vypadalo? Možná ano, však ta pozdější zkušenost z přívozu domů a nejen ta mě přiměly se nad tím více zamyslet. Není mi trnem v oku, čeho bratr dosáhl. Přeji mu to. Bolelo mě jen, že se takto a navíc v takové chvíli se mnou porovnával člověk, kterému jsem důvěřoval a ke kterému jsem vzhlížel. Měl a patrně možná ještě má svá trápení, z kterých toto jeho chování pramení.

Zkouším si představit, jak z těch všech zpráv a postojů a událostí, kdy bývalka poslouchala ze svého okolí že se nepostarám, že se nezastanu, že se přetvařuju, atd. atp., navíc když mě viděla v několika obdobích kdy jsem se vyhořelý sotva šinul, kdy jsem se cítil jako špatná bytost (když jsem věřil svému okolí a viděl se očima lidí u kterých nešlo najít uznání), umím si představit, jak těžké zkoušce byla její láska vystavena. Učím se ji pochopit, že se přiklonila k těm, co na mně viděli a házeli svoje nevyřešenosti a nedostatky, a že mě opustila, i když si mne ve vztahu jako dojnou kravičku hodlala pěstovat dále. Teď po roce od odchodu mohu říct, že se cítím mnohem lépe než v těch nefungujících vztazích a že se moc ulevilo i dceři. Jak je bývalce nevím, však na základě svých vjemů věřím, že se může obrátit, čímž myslím že ještě může být schopna vcítění a soucitu.

V dalším díle se třeba už dostanu k průběhu rozvodu.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *