Sedmero pohádek

Psaním těchto pohádek jsem si vyvažoval rostoucí nechuť s vyžadovanými ‘nezbytnostmi’, které mne bavily čím dál tím méně. Vzniklo sedm alternativ na klasické pohádky, jednu z nich Vám zde dávám k nahlédnutí…

+ + +

Hůl nad bláto

Vypravěč: Kovář koval meč i dláto
v zemi, kde vznik spor zda zlato
je cennější nežli sůl,
nebo je to půl na půl ?
Šijem příběh horké jehly,
malinko jsme již předběhli,
začlo to hloupou úvahou
krále s ješitnou povahou.

Král: Která z dcer mě má nejradši,
starší, prostřední či mladší ?
Vím jak vyřeším ten hlavolam,
jednu po druhé si zavolám.
Jedné tady druhé tam,
šikovně se pozeptám.
Dcerku s odpovědí milovnou
učiním časem královnou.

Vypravěč:
Král zavolal si hned tu první,
trošku nesvůj trošku nervní,
jaké vlastně srdce je v ní.
Samý drahokam, div tíhou nespadla,
přichází Alžběta přímo od zrcadla.
Dřív než písař smočil pero,
zeptal se král:”Drahá dcero,”

Král: Drahá dcero Alžběto,
uneseš všechno tohleto ?
Povolám stráže, na mou věru,
dělat Ti k šatům podpěru.
Služebnictvo mi musí odpustit,
že na své dcerky nedám dopustit.

Ale teď Ti dám Bětko otázku.
Jakou Ty ke mně máš lásku ?

Alžběta: Na hradě v mém bytě,
odpovím Ti hbitě …
…jen co se vína nalokám …
už vím, mám Tě ráda jako drahokam!

Král: Slzím a mrkám okami,
řeklas: “Ráda jako drahokamy” ?!

Vypravěč:
Král netušil, že je to zrada.
Myslel, že ho má Alžběta ráda.
Později zavolal prostřední Agátu,
aby se šla mrknout na tátu.
Agáta zlatníky kárá tu,
za zlato pod třicet karátů.

Agáta: Zde jsem, Tvá milovaná Agáta,
s šatičky šitými ze zlata.
Zanech vlády, zanech hnití,
nakup raděj zlatých nití !

Král: Milá dcerko stručně vzato,
máš mě ráda jako zlato ?

Agáta: Ráda jako zlatý třpyt,
můžem si na to připít !

Král: Srdce mi slastí vzlyká,
Bože, to je lyrika !

Vypravěč:
Pan král opět nic nepochopil,
ješitnou představou se opil.
Myslel si kdoví jak ho maj dcerky rády
a s tím se šel kouknout do zahrady
na svou nejmilejší dcerušku,
hodnou princeznu Marušku.

Král: Zmazaná jak od sazí,
spoustu květin posází.
Občas záhon poryje,
má dceruška Marie.
Samý úsměv, jako květinka.
Pověz Maruško, máš ráda svého tatínka ?

Maruška: Tatínku, co Tě zas vytáčí,
na to nikdy slova nestačí !

Král: Ptal jsem se Alžběty i Agáty.
Pověz jak moc mě máš ráda Ty !

Maruška: S moudrostí jenž je oslova
budem se hádat o slova.
Jseš paličák taťko, jak starý vůl.
Dobře tedy. Mám Tě ráda jako …, jako sůl !

Král: Jako sůl jsi řekla ?
To Ti našept někdo z pekla !

Maruška: Sůl je milý táto, víc než ryzí zlato.
Nemůžeš žít bez soli, ať si říkáš cokoli.

Král: Mlč Maruško, už toho mám dost !
Jsi mladá a chybí Ti zkušenost.
Stačí k tomu jen jedna věta,
a to, že se vydáš do světa.
Za své přirovnání sprosté
půjdeš mezi lidi prosté.
Abych dokázal že sůl je nic,
vysypeme jí do popelnic.
Však se pozná, vsadím na to,
že nad sůl se cení zlato.

Já Tě měl ze všech nejraději
a tys mě připravila o naději.
Ač tomu stále nevěřím,
odeber se rychle ke dveřím !
Už o Tobě nechci věděti,
ode dneška mám jen dvě děti.
Alžbětu a Agátu,
milují svého tátu.

Maruška: Jak jsi řekl tak se stane
a než mě vítr odvane,
uchovám si tatínku
na Tebe dobrou vzpomínku.

Vypravěč:
Na tomto místě smutném
náš příběh trošku utnem.
V království se za chvíli
vší soli lidé zbavili.
Král nepěstoval žádné sporty,
zato jedl samé dorty.
Brzo se ten ješita
dortů najed do syta.
Řekl tedy komorné,
že jíst sladké je odporné
a že si hodí laso,
jestli mu nedaj maso.

Rádce: Pane králi, jak Vám chutná,
takováto strava hutná ?

Král: Hrůza, v čem to vězí,
že už ani hovězí
není vůbec k žraní.
Mne snad z toho raní !

Rádce: Pane králi ve zkratce,
slyš co Ti radí rádce.
Se solí je to tak snadné,
že to každého napadne.
Dámy romantičky bez řečí
nám nějakou tu sůl nabrečí.

Král: Ale o tom jsme si již říkali.
Copak máme jíst něčí výkaly ?
Teď už si mohu býti jist,
že bez soli se nedá jíst.
Pozdě vím, že Alžběta s Agátou
plácaly pátou přes devátou.
Maruška dítě hodné,
se mi snad jednoho dne
domů zase navrátí
a řekne: “Odpusť mi tati !”

Rádce: Králi, Tvá pýcha má velikost slona.
Ty nemáš co odpouštět, to by měla ona !

Král: Myslíš si, že jsi chytřejší ?
Vzpomeň na své rady dřívější !
Že zdrojem soli maj být slzy…
A teď jsi takhle sprostě drzý.

Rádce: Mezitím co jsem hledal cestu,
Ty sis povoloval vestu.
Hledal jsem, byť zcela vedle,
zatímco tys hledal jen chutné knedle.
A teď když už Ti pramálo chutná,
je Tvá citlivá dušička smutná.

Král: Ve Tvých slovech pravda není,
dám Tě vsadit do vězení !
Jako král mám plnost ducha,
Ty jsi jenom loutka hluchá.

Rádce: Je mi králi do breku,
z Tvého slepého vzteku.
Jak může vládnout lidu
král, co nezná klidu ?

Král: …Rádče, Tvé vězení počká.
Otevřels mi očka.
Stejně jak mnozí státníci
splet jsem si moudrost s tradicí.
Za svou slepost platím draze,
Maruška byla v obraze.
Zrušte příkaz nesolení
pro každičké pokolení !
Vemte šperky, vemte zlato
a nakupte soli za to.
Hledejte doma i venku
tu mou nejmladší dívenku.
Na tom se s Vámi domluvím,
že se jí řádně omluvím !

Maruška: Nehledej mě v dáli,
tady jsem, pane králi.
Nesu Ti pytel soli,
záda mě od něj bolí.

Král: Maruško, rád Tě vidím !
Už po Tobě slídím.
Dřív než ten pytel upustíš,
viď že mi děvče odpustíš ?

Maruška: To víš že jo, tatínku,
a teď počkej vteřinku,
skočím do královské kuchyně,
připravit Ti kňoura na víně.
A než bude vínem polit,
nechám ho řádně solit.

Vypravěč:
Král se nakonec dočkal odměny
nejen v podobě osobní proměny.
Dostal ten starý šťoura
i soleného kňoura.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *